Vývoj rovná se učení. A kdy nastává učení? Jedině pokud něco uděláme … no ne zrovna nejlépe. Takže ti, co nikdy neselžou, se neučí?
Našel jsem zajímavý článek . První dojem byl, že je tam opravdu vybraná společnost. Každý z těch lidí přispěl lidstvu něčím unikátním. Každý ale také (nejednou) chyboval. Nicméně klíč je v tom, že každý si uměl chybu uvědomit a uznat ji. Tento pouhý fakt – uznání chyby – umožní zmiňované učení. Protože teprve až si tzv. „nalijete čistého vína“, že to, co jste udělali, byla blbost, můžete se soustředit na to, jak upravit chování a postupy tak, abyste příště dopadli jinak, lépe.
Jenže, když se rozhlédnete okolo sebe, vidíte často jiné reakce na chyby. Představte si, že člověk udělá chybu, která je viditelná celému jeho okolí. Tak zřetelně viditelná, že pro všechny okolo je nepředstavitelné, že by ji neviděl i onen člověk. Jenže místo uznání chyby, které všichni logicky očekávají se dostaví:
• sveřepé obhajování zvoleného postupu, argumenty, jsou diskutabilní, nelogické, manipulativní, vykonstruované až dětinské
• uznání chyby naoko, ale odhození odpovědnosti za onu chybu na někoho jiného – vládu, šéfa, manželku, kolegu, obvyklé postupy, počasí…prostě kamkoliv, jen aby to nezůstalo na samotném chybujícím
• lhaní (nic takového jsem nedělal), popř. sdělení pouze částečných informací o celé situaci
• nekomunikace – okolí se snaží vymyslet, jak z nastalé situace ven, ale hlavní aktér se odmlčí.
Pro příklady těchto typů chování nemusíme určitě chodit daleko. Myslíme si, že u lidí, kteří „spravují“ tento stát najdete takových příkladů desítky. Ale určitě znáte někoho takového i ve svém okolí – ať už v práci, ale i mezi kamarády, popř. lidmi, kteří mají stejného koníčka, jako vy.
Paradoxem je, že okolí zpravidla nevadí ta chyba jako taková. Spíš je popuzuje přístup těchto lidí k oné chybě – selhání. Ony tzv. „keci v kleci“, které neustále produkují, místo jednoduchého „stalo se“ a pojďme řešit, jak to zařídíme příště, abychom se do takové situace nedostali znova. Naopak lidé, kteří chybovali si myslí, že když přiznají chybu, skončili, ztratili tvář, ostatní si o nich budou myslet, že jsou nepoužitelní, …
A jak z toho ven? Nevím, snad jen si stále opakovat, že chybovat je normální, svět není dokonalý a bez chyb neexistuje pokrok. Takže když chybujeme, táhneme učení lidstva dopředu. Jsme stejně dobří, jako lidé ve zmíněném článku – Steve Jobs, Albert Einstein, Bill Gates, …
Zdroj obrázku: morguefile.com
